Jsou to opravdu jen geny a genová predispozice, se kterými musí člověk (ten věčně hladový typ člověka) bojovat, nebo je proti němu i vlastní nevědomost ?

To že je tendence k obezitě dědičná záležitost je evidentně zřejmé, ale otázka je, zda-li není pojem tendence k obezitě a jemu podobné trochu nešťastně obecný a nepřesný. Ve skutečnosti jde o metabolickou “vadu”, genetickou abnormalitu, kdy tělo není schopno správně regulovat leptin. Leptin je hormon, který řídí ukládání tuku v těle.

 Tuky a leptin

Množství skladovaného tuku se musí nějak regulovat a zde hraje svoji roli právě leptin. Ve fázi tloustnutí se začnou tukové buňky zvětšovat a přitom vyrábějí stále větší množství leptinu, který se krví dostává do mozku a je nositelem chemické zprávy (”příliš mnoho tuku”). Leptinové receptory reagují na tyto signály a nastanou dvě změny: Sníží se naše chuť k jídlu a zvýší celková energie pro metabolismus a fungování člověka obecně.

Čím více tuku přibývá, tím více leptinu se do krve uvolňuje. Ve správně fungujícím metabolismu zvýšená hladina leptinu v krvi způsobí uvolnění většího množství energie a chuť ji nějakým způsobem využít, tudíž začnete méně jíst a vaše tělo bude “ready & powerfull” a přebytečnou energii snadno zase vydáte. U lidí se změnou metabolickou vadou tukové buňky sice produkují leptin v dostatečném množství, ale v mozku tohoto člověka není dostatečné množství aktivních receptorů pro příjem těchto chemických signálů a nedochází k dostatečné stimulaci metabolismu k potenciálnímu využití energie z přijatých tuků.

 

Špatná životospráva

Hlavní problém spočívá v tom, že podstatná část chemických signálů nedospěla svého poslání z důvodu nedostatku receptorů a mozek je dá se říci mystifikován a zůstává hluchý k ostatním leptinovým signálům. Právě tomu se říká leptinová rezistence. Leptinová rezistence je následkem dvou příčin. První z nich je ta již zmíněná nešťastná genová predispozice. Druhou pak inhibice (omezování) leptinových receptorů, vyvolávané špatnou životosprávou a stravovacími návyky především. Jestliže často “nevezmeme do huby” třeba celý den a pak se jako bonus večer naprášíme trojitě, tak právě v případě častého přejídání nabudou tukové buňky časem přesvědčení, že nevyprodukovaly dostatečné množství leptinu a začnou ho vytvářet ještě více. Tato zvýšená koncentrace leptinu v krvi mozek doslova přetíží a ten na protest inhibuje určité množství receptorů, čímž se celý problém ještě zhorší. Výsledkem je hluchost mozku vůči leptinu v důsledku omezení receptorů, narušení této korelace a potlačování celého systému. Mozek nepocítí razanci signálů a neuspokojí tělo pocitem sytosti a co hůře, neuvědomuje si, že jsme tuků a energie přijali přespříliš, nepočítá s tím a nepřemění ji do rychle metabolizovatelné energie. Výsledkem toho je ukládání tuků, unavenost, mentální lenost a to nejlepší nakonec : permanentka na hlad.

Pravidlo: jezte málo, ale často, je zde opravdu na místě. Přejídáme se jednak díky tomuhle, ale také protože to chvíli trvá než krevní řečiště dopraví leptin k receptorům a než vyšle mozek tělu signál sytosti.